Doporučujeme knihu: O smrti a umírání

28 března, 2022 |

Výběr dnešního titulu z knihovny pražské pobočky vás možná zaskočí. Jedná se ale o jednu z nejslavnějších psychologických studií druhé poloviny dvacátého století, která se před rokem 1989 k nám dostávala jen neoficiální cestou. Co tedy očekávat od knihy O smrti a umírání, která nese podtitul: Co by se lidé měli naučit od umírajících? Elisabeth Kübler-Ross v ní nenabízí jednoduchá řešení, která by čtenář snadno aplikoval, je to studie nikoliv návod, jak postupovat. V podstatě nejvýstižnější jsou slova samotné autorky, která si byla vědoma, že kdyby kniha třeba jen zvýšila citlivost a vnímavost rodiny, pečujících a lékařů ke sdělením umírajících pacientů, tak už tím by splnila svůj účel. Tato sdělení totiž často zůstávají nepochopena, neboť bývají vyjádřena nepřímo a skrytě.

Elisabeth Kübler-Ross (1926 – 2004) byla významná americká lékařka švýcarského původu, která si během své lékařské praxe všimla, že prakticky všichni pacienti v průběhu své nemoci procházejí stejnými nebo podobnými psychickými fázemi, kterými jsou: popírání a izolace, zlost, smlouvání, deprese, akceptace.

Ve své knize O smrti a umírání čtenářům přináší postřehy a záznamy z rozhovorů s pacienty, kteří byli vážně nemocní a jejichž možnost uzdravení byla minimální. Doktorka Elisabeth Kübler-Ross je požádala, zda by jí a zároveň i jejím studentům pomohli odhalit silné i slabé stránky nemocniční péče a pomohli tak budoucím lékařům a pečujícím zjisti více o konečných fázích lidského života, o všech úzkostech, strachu i naději, které k nim patří. Vstřícné reakce mnoha pacientů ji překvapily. Ukázalo se, že lidé mají potřebu o svých pocitech mluvit a že jim pozornost druhých hodně pomohla.

Jak uvádí prof. Helena Haškovcová v epilogu knihy, je třeba si uvědomit, že umírání je proces, který začíná tehdy, když vejde v odbornou (lékařovu) a laickou (pacientovu) povědomost, že daného jedince postihla vážná nemoc s nejistou nebo neblahou prognózou. Toto období může trvat nejen týdny a měsíce, ale dokonce i léta. Proto také Elisabeth Kübler-Ross s pacienty nerozmlouvala těsně před smrtí, ale mnohem dřív, tedy v době, kdy bylo možné psychologicky pomoci jim i jejich rodinám, případně personálu zařízení, ve kterém pacienti pobývali.

Dovolila jsem si z knihy vybrat (zkráceně) několik pasáží, které vystihují jednotlivé fáze, o nichž autorka píše:

Popírání bývá jen dočasnou obrannou strategií.

Popírání reality funguje jako jakýsi nárazník, jenž tlumí účinky nenadálé a šokující zprávy, dovoluje pacientovi, aby se vzchopil a postupem času v sobě zmobilizoval jiné méně radikální obranné strategie. (str. 52)

Když takového nemocného posloucháme, můžeme mít dojem, že mluvíme s někým, kdo trpí nějakým triviálním neduhem, ale rozhodně ne chorobou tak vážnou, že by jej ohrožovala na životě. To je chvíle, …, kdy se pacient chce věnovat veselejším radostnějším stránkám života. Musíme nemocného nechat, aby v naší přítomnosti snil o příjemných věcech, bez ohledu na to, jak nepravděpodobné se nám mohou zdát. (str. 54 – 55)

Je to způsob, jak popřít realitu. Tato potřeba s postupem času přichází a zase odchází a citlivý a vnímavý posluchač si je toho vědom a nebere pacientovi jeho způsob obrany třeba tím, že by ho upozorňoval na všechny rozpory jeho řeči…(str. 55)

Když počáteční ochromení začne ustupovat a člověk najde sílu znovu se vzchopit, obvykle zareaguje postojem typu: „Ne, to se určitě nemůže týkat mě.“(str. 55)

Zlost, proč zrovna já?

Tragédií je, že o příčinách hněvu našich pacientů nepřemýšlíme vůbec nebo jen málo, a jejich zlobné výpady bereme osobně, ačkoliv původně nemá taková zloba nic (nebo téměř nic) společného s lidmi, proti nimž se obrací. Když zdravotnický personál nebo osoba zareagují na podobné útoky vztahovačně a začnou zlobu oplácet, jenom tím přispívají k nepřátelskému chování nemocného. (str. 66 – 67)

Musíme se naučit nemocným naslouchat a přijímat jejich někdy i nespravedlivý hněv s vědomím, že jim úleva, jež se dostaví s jeho vyjádřením, pomůže snáze přijímat poslední hodiny života. (str. 68)

Smlouvání, je pokus dohodnout se o oddálení nevyhnutelného

Většinu smluv uzavírají lidé s Bohem a obvykle je drží v tajnosti. (str. 100)

Deprese vychází z pocitu ztráty.

Kdybych se měla pokusit tyto dva druhy depresí odlišit, označila bych první z nich jako reaktivní depresi a druhou jako depresi přípravnou. (str. 102)

První autorka spojuje s obavami o finanční zajištění, o výchovu dětí a o osudy dalších členů domácnosti a podobně. Druhou spojuje s definitivním rozloučením s tímto světem.

Neměli bychom pacienta nutit, aby na všem hledal tu lepší stránku, protože by to znamenalo, že nemá přemýšlet o své nadcházející smrti… Pokud mu dovolíme, aby svůj žal vyjádřil, dospěje ke konečnému smíření mnohem snáze a bude vděčný těm, kdo s ním dokážou být i během stádia deprese, aniž by ho od smutku stále odrazovali. Na rozdíl od prvního druhu deprese není třeba mnoho slov. Daleko více jde o společně sdílený pocit, který se často nejlépe projeví dotykem ruky, pohlazením vlasů nebo jen tichým sezením pospolu. (str. 103)

Akceptace

Je to, jako kdyby bolest odešla, boj skončil a nastal čas na „poslední odpočinek před dlouhou cestou“, jak to vyjádřil jeden pacient. Jedná se také o období, kdy více pomoci, porozumění a podpory obvykle potřebuje rodina než sám nemocný. … Ten dává přednost samotě před záležitostmi venkovního světa. (str.128)

Naděje

Když jsme naslouchali našim smrtelně nemocným pacientům, vždycky na nás hluboce zapůsobilo, že i ti nejrealističtější z nich, kteří byli se svou situací nejvíce smířeni, si stále ponechávají prostor pro možnost, že se najde nějaká léčba. Že se podaří objevit nějaký nový lék nebo že vědci na poslední chvíli na něco přijdou.

Právě tento záblesk naděje jim pomáhá přestát dny, týdny nebo měsíce jejich utrpení. Je to pocit, že všechno musí mít nějaký význam, že prožité trápení nakonec přinese ovoce, jenom to chce vydržet ještě o chvilku déle. (Str. 155)

Rodina nemocného

Stejně jako pacient nemůže myšlenkám na smrt čelit neustále, není možné ani žádoucí, aby se zbytek rodiny odřízl od kontaktu s vnějším světem a místo toho se pořád snažil být jen a jen s nemocným. I pacientovi blízcí někdy potřebují smutnou realitu popírat nebo se jí vyhýbat – aby ji později, až jejich přítomnosti bude skutečně zapotřebí, mohli o to lépe čelit…. aby nezkolabovali ve chvíli, kdy jich bude nejvíc zapotřebí. (Str. 176 – 177)

Chápající člověk zvenčí, který je ochotný pomoci, může velice přispět k tomu, aby si příbuzní zachovali zdravou rovnováhu mezi službou nemocnému a respektováním vlastních potřeb. (Str. 187)

Členové rodiny procházejí různými adaptačními stádii podobnými těm, jaké jsme si již popsali u našich pacientů. … Když se podaří překonat období zlosti, rozhořčenosti a provinilosti, vstoupí rodina – stejně jako umírající – do zmíněné fáze přípravného zármutku. (str. 187)

Když členové rodiny dokážou své city společně sdílet, postupně začnou být schopni postavit se k realitě nadcházejícího odloučení čelem a dospět k jejímu přijetí společně. Pro pacientovy blízké je asi nejtěžší a nejbolestnější dobou konečná fáze, kdy se nemocný pomalu odpoutává od vezdejšího světa včetně své rodiny. (str. 188)

Elisabeth Kübler-Ross: O smrti a umírání. Co by se lidé měli naučit od umírajících, Portál, Praha 2015

Autorka: Iveta Czerná

Doporučovali jsme také:

100 chyb při péči o lidi s demencí