Moje rodina je to nejcennější, co mě v mém životě potkalo. I když jsme se rodinou stali pro někoho tak trošku netradičně. S manželem jsme se brali mladí a s tím, že oba toužíme po více dětech. Osud tomu chtěl ale jinak. Spolu jsme děti mít nemohli, a tak jsme se rozhodli pro adopci. Časem jsme si přivezli dceru Marušku, za tři roky syna Petra. U dcery se začaly projevovat specifické zdravotní i psychické problémy, což pro nás bylo něco nového, co jsme nikdy nepoznali. Proto jsme se snažili zjistit co nejvíce informací a pomoc jí, aby dopady omezení byly co nejmenší. Toto období bylo náročné jak po psychické stránce, tak i finanční. Opakovaně jsme se vraceli k našemu rozhodnutí, motivům, proč jsme Marušku přijali a k myšlence „Dali jsme se na to, tak to nevzdáme“. V Maruščiných 5 letech jsme již věděli, že její zdravotní i mentální postižení má větší rozsah a bude mít dopady do celého jejího života. Musela jsem s ní zůstat doma, jediným živitelem rodiny se stal manžel. I když jsme se snažili věnovat oběma dětem stejně, péče o Marušku zabrala více času, energie, pozornosti. I když jsme prožívali těžké období, vnímali jsme, jak naši rodinu, tu nejbližší i širší, přijetí Marušky i s jejími specifiky semklo. Podporu jsme našli jak u našich rodičů, tak i v nejbližším okolí, což nás hodně posílilo.
Přizvali jsme do naší rodiny Káju, postiženého chlapce
Když bylo dětem 10 a 13 let, vstoupil do naší rodiny Kája. Je to také chlapec potýkající se s postižením, ale protože jsme už měli zkušenosti s Maruškou, náš rodinný rozvrh i život to významně neomezilo. Upravili jsme čas tak, aby vše fungovalo, učení, hry, práce v domácnosti, výlety, procházky, atd. I přes specifika dětí jsme s manželem i dětmi prožívali krásné období, náš splněný sen.
Časem však začaly velké výchovné problémy se synem Petrem, které přetrvávaly až do jeho dospělosti. Náš život byl jako na houpačce. Jednou bylo líp jednou strašně. Tyto obtíže dopadaly na celou rodinu a byly pro nás náročnější, než situace řešené doposud. Nejtěžší bylo pro nás s manželem učinit jasné, pevné rozhodnutí právě vůči Petrovi a jeho setrvání v domácnosti po jeho dospění, a to pro ochranu rodiny.
V dnešní době jsou Maruška a Petr dospělí, Kája bude mít 16 let. Petr si vede svůj samostatný život, i nadále se navštěvujeme a jsme v kontaktu. Maruška bydlí kvůli specifikům postižení s námi a Kája, to je stále takové naše sluníčko.
Myslím, že rodiny jsou velmi důležité a je jedno, zda mají své vlastní děti, nebo přijaté jako my. Fungující a milující rodiny to je základ všeho. My máme to štěstí, že veškeré problémy, pro nás někdy neřešitelné, nás spíše posílily a ještě víc semkly. Přesto že dvě naše děti čelí zdravotnímu a mentálnímu postižení, neměnili bychom s manželem naše rozhodnutí přijmout je ani za nic. Péče o svěřené děti nás stále velmi obohacuje. Naučila nás pokoře a toleranci, pochopení všeho toho, co bychom asi se zdravými dětmi nepoznali. Jsme oba vděční a troufám si říct, že kdyby to šlo, šli bychom do toho znova.
Autor: klientka služby Doprovázení pěstounských rodin
