Vážení přátelé, přinášíme Vám postřehy našich dobrovolnic a dobrovolníků z přímého kontaktu se seniory. Začtěte se do úvah, které Vás mohou potěšit a navíc inspirovat.

T. Slavíčková, studentka:

Do programu Adopce seniorů jsem se zapojila asi před rokem a půl. Chtěla jsem aktivně naplnit svůj čas, být pro někoho přínosem a pokusit se pochopit, co to vlastně stáří znamená.

Za dobu, co do domova důchodců docházím, jsem si uvědomila několik věcí. Za prvé to, jak je důležité se na něco v životě těšit. Pokud od života stále něco očekáváme, dává nám to chuť ho žít. Stačí maličkosti, ke kterým se můžeme upnout, které naruší stereotyp každodennosti a přinesou radost do života, která seniorům často chybí.

Také jsem poznala jak je důležitý individuální přístup ke klientům. Je nutno rozlišovat, přizpůsobit se a snažit se pochopit. Lidský faktor zde zaujímá nesmírně důležitou roli. Senioři jsou spolu s dětmi nejvíce ohroženou skupinou, často se ve světě již neorientují na rozdíl od dětí se jim ale nedostává potřebné pozornosti, tolerance a naslouchání.

V neposlední řadě je jedna věc, která mnoha seniorům chybí a tou je blízký a častý kontakt s rodinou. Je důležité, aby každý z nás měl své místo na světě a kolem ty, na kterých mu záleží. O to víc si toho pak cení stárnoucí lidé.

Domov důchodců, který jsem navštěvovala, se pro seniory snažil vytvořit příjemné prostředí, dát jim jakousi novou rodinu. S prostředky které mají, dělají, alespoň dle mého názoru, maximum.
Ke starým lidem by se mělo přistupovat s úctou, a přestože jim často vzpomínky na život protékají mezi prsty a stávají se nejasnými, zaslouží si je připomenout.

Mně v paměti uvízla naprostá drobnost, které ale já osobně přikládám velký význam: má klientka si svůj předchozí život téměř nevybavovala, přesto přese vše ji ale zdejší pracovníci často oslovovali ,,paní doktorko“ připomínali jí tak kým byla a čeho v životě dosáhla.

(KaH)