Pracuji v Maltézské pomoci jako sociální asistent a pastorační pracovník téměř osm let. Jsem původně vystudovaný teolog a do sociální oblasti jsem se profesně dostala až díky Maltézské pomoci. Práce s lidmi mě však lákala již dříve. Už při mateřské dovolené jsem působila jako dobrovolník v neziskových organizacích. Chtěla jsem pracovat s lidmi bez domova, protože to jsou lidé, kteří se nachází na úplném okraji společnosti.

Vždy jsem se zabývala otázkou, kterou mimochodem považuji stále za aktuální, a sice, jak je možné, že v 21. století fenomén bezdomovectví vůbec existuje. Moc se mi líbí, že v Maltézské pomoci jsou respektovány křesťanské zásady a celkově přístup, kde lidská důstojnost neodmyslitelně patří ke každému člověku. Právě u lidí bez domova je tato hodnota ze strany většinové společnosti často zpochybňována či přehlížena, a tito lidé pak nejsou vnímáni jako plnohodnotní členové společnosti.

Sociální práci s lidmi bez domova jsem se věnovala do roku 2019 jako “uličník”?. Tehdy magistrát zavedl novou bytovou politiku a otevřela se možnost přidělovat byty i lidem bez domova, kteří do té doby neměli šanci byt od města získat. Spolu s přidělováním bytů se začala uplatňovat nová metoda sociální práce s klienty tzv. Housing first, která mě velice oslovila. Tento přístup je totiž zcela v souladu s mým pojetím práce s lidmi. Mým primárním cílem je pozvednout či zachovat lidskou důstojnost. Nejsem v této věci zastáncem zásluhového přístupu. Bydlení totiž chápu jako právo a ne jako zásluhu.

Každý člověk má dle mého názoru právo na důstojné životní podmínky a právo na bydlení k nim bezpochyby patří. A tak jsem se z “uličníka” stala “zabydlovačem” ?. Dosud se mi podařilo zabydlet a udržet v bytě více než 30 lidí. Ačkoliv je tato práce často nejen fyzicky, ale především psychicky náročná, přináší mi pocit radostné účasti na Božím záměru. Někdy to totiž s klienty není snadné a ne vždy jde vše hladce. Vidím však v této práci obrovský smysl a potenciál.

Autor: Romana Kraleva