V posledních týdnech na zimu nadáváme všichni. Zabaleni do mnoha vrstev svého nejteplejšího oblečení netrpělivě podupáváme na zastávkách a několikaminutové intervaly městské dopravy se nám zdají zoufale dlouhé. Pospícháme z tepla do tepla a venku se zbytečně nezdržujeme. Jak je ale těm, kteří nemají kam jít a kde se zahřát, těm, pro které je každá noc venku bojem o přežití?
Česko sužují nebývale kruté mrazy. Dlouhotrvající nízké teploty překonaly zimu na přelomu let 1969 a 1970. Zima je skutečně velká a nevzdává se. Počasí si už vyžádalo desítky obětí, mezi nimiž jsou v první řadě lidé bez domova. Jako terénní pracovníci dobře víme, jak nepříjemné je, když se nám pobyt venku protáhne na několik hodin. A to jsme dobře oblečeni a rozhodně netrpíme podvýživou. Je proto těžko uvěřitelné, že v 21. století, v našem civilizovaném světě, jsou v důsledku bídy lidé nuceni čelit těžkým okolnostem a žijí hluboko pod hranicí důstojnosti. Právě lidé bez domova v zimě na ulici denně čelí smrti nebo nevratným zdravotním následkům v podobě bolestivých omrzlin. Ty se mohou objevit už po 20 minutách pobytu venku, pokud jsou podmínky extrémní a člověk je nedostatečně oblečen, špatně vyživován atd.
Nespekulujme, zda se v této krajní situaci ocitli vlastní vinou či shodou nešťastných náhod. Podívejme se na konkrétní příběhy, konkrétní lidské bytosti čelící této tíživé situaci. Jedním z mnoha, kteří pocítili mrazy na vlastní kůži, je i pan T. žijící v Praze na ulici již 19 let. S omrzlinami se letos potýkal poprvé. Zavinila je samozřejmě extrémní zima a nemožnost s ní bojovat: „Spal jsem ve stanu, ale nohy mi trčely ven, protože stan byl malý. Nevnímal jsem žádné zdravotní potíže, dokud jsem si nevšiml, že mi palce a další dva prsty na nohách úplně ztmavly. Šel jsem k lékaři a myslel jsem si, že mi budou muset strhnout nehty. Nestalo se tak, lékař se snažil mi prsty zachránit podřezáváním pod nehet, odkud vytékal hnis. Docházel jsem na ošetřovnu jednou za týden a každý den jsem si nohy sám převazoval. Ale pořád jsem žil venku ve stejných podmínkách. Hrozila mi amputace palce levé nohy,” popisuje těžkou situaci muž bez domova. Obětí omrzlin se totiž stanete poměrně rychle. Stačí být bez možnosti výměny vlhkého nebo zmrzlého oděvu, vaše jediné boty jsou děravé a neizolují, máte nedostatečný příjem teplé stravy a málo tekutin.
Panu T. se naštěstí nedávno s pomocí jeho kamarádky podařilo nastěhovat do ubytovny: „Mám psa, neměl jsem ho, kde nechat, a proto jsem nemohl do nemocnice. Zachránil jsem ho coby malé štěně před vyhozením do popelnice. Neuměl jsem si představit, že bych ho opustil. Ten pes je moje všechno. Moje dítě, moje rodina, můj partner. Jsem rád, že se mám o koho starat,” vypráví muž, který se tak před hrozící amputací zachránil. Ačkoliv tento příběh skončil šťastně, jsou stovky dalších, bezejmenných, které takové štěstí nemají.
Jeden takový popisuje i dvaasedmdesátiletý uživatel našich služeb: „Všiml jsem si muže, vypadal jako troska, špatně oblečený a hubený jako z koncentráku. Byl to cizinec a ke stanovišti na výdej potravin ho přivedl další pán, nejspíš by si o pomoc sám neuměl říct. Když seděl bez bot, viděl jsem, že má všechny prsty a část chodidla úplně černé. Byla to neskutečná barva. A mezi zčernalou části a normální pokožkou měl pár milimetrů nepřirozeně růžového masa, živého masa, bez krve. Naprosto to se mnou otřáslo, nikdy jsem nic takového neviděl!“ Sám vypravěč je již dlouhodobě bez přístřeší a zažil ledacos, přesto ho setkání s omrzlinami šokovalo. Později se dozvěděl, že cizinec byl odvezen na chirurgii, tam ale řekli, že patří na oddělení popálenin, na popáleninách ho chtěli poslat zpátky na chirurgii atd. Jak to dopadlo, nevíme. Pokud by byl v ohrožení života, je možné, že by o obě nohy přišel.
Autor: Romana Kraleva, terénní pracovnice Maltézské pomoci
