Původně jsem se do sociálních služeb vydala s vidinou idyly, kdy stárnoucí člověk s povděkem přijímá mou pomoc a celý se přitom rozzáří vzpomínkami. Samozřejmě ne vždy to tak opravdu je, jak ví každý, kdo pracuje s lidmi.

Člověk při této práci zažívá náramnou rozmanitost. Na jedné straně mi stařenka tiskne s úsměvem ruku, jiná zas mě nechce pustit do bytu. Někde je lidem hloupé, když jim zametete chodbu, jinde by byli nejradši, kdybyste vytepovala všechny koberce a stáhla králíka. Některé staré ženy mají v očích takovou mírnost, že by se s ní daly hasit mezinárodní konflikty. Tu se naučíte nějaký tradiční dezert, tam zas vyslechnete kus válečné historie, která se do učebnic nedostala. Někde je blahobyt, jinde nouze, někde chlad, a tam zas vřelost a láska. Je to pro mě fascinující mozaika lidských příběhů, charakterů i vztahů, velká škola života. Nelze přitom nezkoumat vlastní hodnoty a životní styl. Roste ve mně plán, jak se ve stáří určitě vyhnu tomu a tomu. Cítím i o něco větší kuráž postarat se o vlastní rodiče, až bude třeba, uvidíme. Každopádně je pro mě velké požehnání vracet se domů s pocitem, že někdo má díky mému úsilí více uklizeno, nakoupeno, někdo byl rozmluven, protažen, vymydlen a uložen. V nejlepších případech uložen s úsměvem.

Autor: osobní asistenka Vintrová

Přispějte na projekty Maltézské pomoci pomocí portálu Darujme.