Přinášíme příběh klientky Maltézské pomoci, který vyšel v Měsíčníku sboru Českobratrské církve evangelické v Olomouci Posel č. 3, ročník 2024.
Při jedné z návštěv u sestry Marty, která je delší dobu hospitalizovaná na geriatrii olomoucké Fakultní nemocnice, jsem byla překvapena nezvyklým ruchem na chodbě oddělení. Bílé pláště lékařů, uniformy sester i ostatního personálu, a mezi nimi tři muži v civilu. Asi nějaká návštěva z vedení města, pomyslela jsem si.
Když jsem ale došla na pokoj, obě pacientky mně potvrdily, že byly informovány o návštěvě nového olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka. A opravdu, za chvíli se pan arcibiskup se svým, i nemocničním doprovodem, objevil na pokoji. Když se zastavil u paní Marie a ptal se na její život, neopomněla připomenout: „Já jsem evangelička.“ S ujištěním o jednotě křesťanů ve víře v trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého, se začal pan arcibiskup zajímat o olomoucké evangelické společenství. To už jedna ze sestřiček pohotově vytáhla z nočního stolku Martičky naše sborové PF s fotografií z Rozária. Prostor k hovoru jsem dostala i já, když po dotazu, zda jsem dcera, Martička pohotově odpověděla: „to je sestra v Kristu, z našeho sboru, mé širší rodiny.“ Pan arcibiskup vzpomenul na slavnostní otevření Červeného kostela, při kterém se setkal i s naším br. farářem.
Líbilo se mu, že zůstaly zachovány biblické citáty na zdech. Jeden z nich citoval, druhý jsem mu pomohla doplnit se vzpomínkou, že jsem byla v kostele konfirmována těsně před jeho uzavřením. Potěšilo ho i Martiččino přátelství s kapucínským mnichem Radkem, kterého osobně zná. Setkání ukončil pan arcibiskup požehnáním kříže na čela pacientek.
Když mně při loučení děkoval za zájem, který ve sboru máme o naše nemocné, mohla jsem mu popřát Boží požehnání v náročné službě a pozdravit se s dlouholetým známým, bývalým dómským farářem Vitáskem. Po odchodu návštěvy druhá pacientka přiznala: „já jsem československá.“
I tak vypadá ekumena na nemocničním lůžku, kde církevní příslušnost stírá víra v jednoho společného nebeského Otce. Při odchodu jsem se potkala s jednou ze sestřiček. Děkovala mně za hezký rozhovor, který odlehčil jinak možná trochu oficiální atmosféru. „Paní Plášilová je úžasná, máme ji tu všichni moc rádi,“ řekla. Nedivím se. Martiččina duševní svěžest, životní moudrost a zkušenosti, trpělivé nesení obtíží, láska vyzařující z očí i každého slova, i bezprostřední svědectví víry jako samozřejmé součásti jejího života, oslovuje všechny, kdo se s ní setkávají. Ale není to jen personál nemocničního oddělení a jeho laskavá a obětavá péče.
K duchovním rozhovorům přichází pravidelně nemocniční kaplanka a téměř každý den se u její postele kromě rodiny objeví nějaká mladá tvář. Pečovatelky z domácí péče, dobrovolnice z Maltézské pomoci, známí z Trendu vozíčkářů nebo z organizace nevidomých a slabozrakých. Žasnu nad širokým okruhem přátel, kteří kromě její rodiny pomáhají rozptylovat samotu nemocničního pokoje, povzbuzovat a přinášet naději na postupnou rehabilitaci, umožňující návrat do rodinného zázemí. Jsem ráda, že do tohoto širokého okruhu patří i „rodina“ našeho olomouckého sboru, se kterou je sestra Marta spojena nejen sledováním sborového života prostřednictvím Posla a streamovaných bohoslužeb, ale především živou vírou, modlitbami a vzpomínkami na dobu, kdy se mohla sborového života aktivně účastnit. Kéž může i ve svém současném omezení prožívat pravdivost Izaiášova ujištění, že „ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly.“
Autor: Jana Hojná
