Když Haně Šolcové umírala maminka, pečovala o ni se svou sestrou do poslední možné chvíle. Sáhly si na dno svých sil, ale chtěly jí dopřát důstojný odchod v domácím prostředí. „Bylo to náročné období, po němž se sestra léčí z těžké deprese. Maminka odešla před šesti lety. Nakonec stejně zemřela v nemocnici. Bohužel tenkrát jsme neměly potuchy, že existuje služba, která nabízí fyzickou i psychickou podporu asistentek. Hodně by nám to tehdy pomohlo,“ říká Hana Šolcová.

Po této zkušenosti jí problesklo hlavou, že by mohla pečovat i o druhé. Neváhala a hned začala jednat. Možná dílem osudu objevila na internetu inzerát organizace Maltézská pomoc, která pomáhá lidem v nouzi. Mimo jiné pečuje o opuštěné seniory, o staré lidi upoutané na lůžko, nemocné, vězně, chudé rodiny, lidi starající se o příbuzné nebo lidi bez domova. Jedno ze třinácti center je v Praze, kde Hana žije, a tak se vypravila na pohovor. Vyšlo to napoprvé a Hanka k maltézačkám, jak jim familiérně říká, patří již pět let. Pracuje jako terénní asistentka, což znamená, že dochází za nemohoucími lidmi domů.

 

Doma je nejlépe

„Je perfektní navštěvovat je doma, kde je jim nejlépe. Zároveň se snažím neprovozovat teror vlídnosti. Tím myslím, že co zvládnou udělat sami, v tom jim jen pomůžu a nedělám za ně. O Velikonocích pečeme mazance, o Vánocích vánočky a cukroví, zpíváme koledy. Kdo je schopen, s tím jdeme na svařák na adventní trhy. Jdeme na procházku, doprovodím je na koncert…“ Zdá se to jako idylka, ale není to vždycky tak. Hanka má na starosti osm klientů, některé navštěvuje jednou týdně, k jiným dochází denně. V sedm ráno vyjíždí z domova a vrací se kolem sedmé večer. „Každý den mám tři až čtyři asistence. Podle potřeby u každého člověka strávím přibližně dvě hodiny. U někoho dohlídnu na hygienu, uvařím, uklidím, převážu obvazy, rehabilituji, s jiným dojdu k lékaři,“ popisuje typický pracovní den.

Hodně času stráví přesuny, protože klienti jsou „rozeseti“ po celém hlavním městě. Hanka se směje, že je stále na cestě, a tak v MHD vyřizuje veškeré resty, protože svým lidem se doma věnuje naplno. „Jsem pořád v metru. V metru jím, i když bych se mohla najíst až u klienta, ale připadá mi to nevhodné přijít k nim domů a vybalit si svačinu. Nechci je obírat o čas. Proto vše vyřizuji v době přejezdu. Maily, jídlo, telefony. Nerada jsem nedochvilná,“ říká Hanka s tím, že domů přichází naprosto vyčerpaná. V pracovním týdnu nemá žádný osobní život, jen večer si utrhne kousek pro sebe, kdy poslouchá rockovou hudbu, kterou si čistí hlavu. Psychický tlak je intenzivní a je nutná i fyzická zdatnost. Aby pracovníci vše ve zdraví zvládali, absolvují každé dva měsíce školení zaměřené na konkrétní téma a pravidelně jim je k dispozici supervizor.

Humor, trpělivost a láska

Však i Hančiny děti, sedmadvacetiletý Jakub a o rok mladší Tereza, o kterých s úsměvem říká, že jsou to nejlepší haranti na světě, maminku často nabádají, aby polevila. Vidí na ní únavu. Hanka ale odpočívat moc neumí. Její klienti jsou jí přáteli, nedokáže se od jejich starostí plně odpoutat. A oni to vnímají. Hanku mají rádi. Hlavně její smysl pro humor, spolehlivost, dochvilnost a také tetování. Tetování je totiž další Hančinou velkou vášní.

„Někteří z klientů mají Alzheimera, což je velmi náročné a vyžaduje to mou velkou trpělivost, lásku, neustálé opakování a vysvětlování. Jsou jako děti. Máte pocit, že je musíte chránit, nedovolit nikomu, aby jim ubližoval,“ říká jemně a dává k dobru milou historku.

„Jedna nemocná paní nemá ráda pátky. Pátek ji velmi stresuje. A tak i když k ní přijdu v pátek a ona se ptá, který je den, řeknu, že je pondělí. U ní náš týden končí středou. A paní je spokojená,“ směje se Hanka. Další její klienti jsou opuštění, protože jejich rodiny žijí například za oceánem. Oni se po dlouhých letech strávených v emigraci vrátili domů, ale již sami, bez své rodiny. Zůstali zde staří, nemocní a opuštění, i když z vlastního rozhodnutí. „A to je ta chvíle, kdy můžeme pomoci my, maltézačky, a alespoň zčásti nahradit rodinu.“

Je to můj život

Těžce pak Hanka snáší, když některý z jejích klientů zemře. Za ty měsíce či roky si s nimi vybudovala vztah a pokaždé to bolí. „Když klient umře, je to zářez na duši. Působí to strašně. Říkala jsem si, že když už nemám rodiče, tu hrůzu umírání už tolik nepocítím. Ale není to pravda. Prožívám to znovu, když zemřou.“ Podle Hanky je důležité uvědomit si, co všechno stáří obnáší. „Není to jen pohled do zrcadla a pomalá chůze, ale hlavně smíření. Smířit se s tím, že už nikdy nebudu řídit auto, nepojedu na chalupu, sama si nezavážu boty, neohnu se pro hrnec, nedosáhnu na ramínko s oblečením, nezvládnu jít sama ven.“ Kolikrát se Hanka budí ze spaní starostmi, co trápí její klienty. Trápí se, když se trápí oni, brečí, když pláčou oni. Práce je to náročná, a tak tu a tam Hanku napadne, že se půjde zeptat naproti přes ulici do supermarketu, zda by ji nezaměstnali na doplňování zboží. Večer by šla domů s čistou hlavou. Ale stejně jí to nedá. „Já bych od nich nemohla odejít.“

Se skromností Hanka říká, že není profesionálka a ani nechce být. Pouze se snaží, aby byli šťastni a spokojeni, alespoň po tu dobu, co je s nimi. Nestydí se jim říct, že je má ráda a váží si jich. „Tahle práce rozhodně není o penězích. V první řadě jde o lásku, úctu, důvěru a rozdávání malých radostí. Momentálně prožívám období, kdy se o doplňování zboží ucházet nehodlám,“ směje se a razantně dodává: „Maltézská pomoc je můj život!“ Největší odměnou jí pak je věta, kterou jí pravidelně říká třiadevadesátiletá paní s Alzheimerovou nemocí: Holčičko moje, já tě mám tak ráda. „Netuší, kde jsem se vzala v jejím životě, ale už tam patřím. Kdo z vás to má?“

 

Vyšlo v časopise Vlasta dne 29. 11. 2017

Publikováno se svolením autorky Michaly Jendruchové a Kateřiny Fejkové.