Pracovat v neziskovém sektoru je jako sedět u stolu s vyvolenými. Kolem sebe máte lidi, kteří jsou ochotni se zabývat druhými – myslet na jejich pohodlí, i na to potřebné, nutné, až nezbytné k životu. Není toho málo. Navíc, když to děláte na profesionální úrovni. Jak to v praxi vypadá? Za jeden den řešíte například to, že klientova dcera má rakovinu, že vlak se opozdil, tudíž kolegové z Olomouce přijedou na mítink o půl hodiny později, na setkání je třeba mít připravenou prezentaci o obsahu služby i bystré a dostatečně erudované odpovědi na nevyzpytatelné otázky podřízených, pak (už trochu ve stresu) musíte zvednout telefon osamocené paní, která špatně slyší a potřebuje, abyste mluvila pomalu a nahlas, hned na to umět poradit, co s výraznou zdravotní či psychickou změnou nebo komplikací u tatínka, kde se dá sehnat dekubitní podložka, načež se z telefonu ozve: „Dobrý den, náš strýček dnes zesnul,“ a vy musíte najít ta správná slova pro rodinu a poté i pro asistentku, která mu asistovala déle než rok, vytvořila si k němu osobní vztah a oplakává ho. A spousty dalšího…
No a potom je tu ještě další stránka této práce. Vstupujete do bytu uznávaného profesora, nejslavnějšího ze slavných. Ač qvadruplegik, zvedá se (a to není něco, co je raz dva), aby se se mnou pozdravil, jak mu to velí jeho vychování, a aby ve vteřině totálně proměnil můj oblíbený moment při prvním setkání. První podání ruky s klientem či klientkou, ze kterého lze poznat mnohé, se mění se vším respektem a grácií v galantní políbení ruky. Po rozhovoru, který se netýká jen služby, se samozřejmě stejná scéna opakuje i při loučení. Řeknu vám, pro ten okamžik bych si byla ochotná dojít dvakrát do měsíce, či klidně do týdne. Poznámka na okraj: a to k vám těmito řádky promlouvá feministka. Úcta se musí umět nejen prokazovat, ale i přijímat. Pan profesor ji skutečně prokazovat uměl a já vím, že v tom malém gestu byla úcta nejen vůči mě, ale i vůči ženám jako celku. Pane profesore, sbohem…
Moje úplně první setkání s poskytováním asistence bylo u dámy, která se vdala, rozvedla, šéfovala celému oddělení, řídila auto, dovolila si nemít děti a na konci své pouti být pořád stejně rozhodná. A když ve stáří zůstala závislá na pomoci druhých, byla schopná říct: „Kašli na utírání prachu, o to ti já nestojím, mít vyglancovanou obrazovku na televizi, tady si ke mně sedni a pojďme si povídat!“ V rámci zaučování na pozici koordinátorky jsem si zkusila i tu neobyčejně obyčejnou práci asistentky, totiž pomáhat s hygienou, připravovat jídlo, uklízet… Ty čtyři dny u ní byly velkou oslavou ženské síly a pro mě radostí a ctí zároveň. A když mi pak zavolali na Štědrý den dopoledne, že zemřela, musela jsem se usmát. Ona na sebe prostě nenechá zapomenout. Nezapomenu a vzpomínám na ni při chystání na slávu vánoční, ačkoli to byla známost „jen“ na tři měsíce.
A dál? Třeba paní Vlastimila. Obvyklou až rutinní návštěvu jednou do roka jsem si u ní prodloužila o hodinu a půl. Seděla jsem, poslouchala, ani nedutala. Čtyři děti a celodenní provoz ve výletní restauraci u známého přírodního úkazu, kterou s manželem společně vybudovali vlastníma rukama, a o kterou samozřejmě po roce 1948 přišli. Dnes je paní 95 let a denně si vyrazí na procházku po Kampě, aby byla ve formě. Žije v bytě sama. Z fotografií po zdech a nábytku je patrné, že si ji hýčkají a že je tento pracovitý kořen zapuštěný hezky pevně a hluboko do genů rodiny – usměvaví sportovci, úspěšné studentky, oslavy narozenin a rodinná setkání v počtu 12 a více osob. Radost vidět, jak se k prababičce mají.
No a takto lze pokračovat ještě pěknou chvíli. Ale shrňme to: klienti vás „přinutí“ s větší radostí dýchat, těšit se, třeba z obyčejné kávy či barvy jablka, prostě žasnout, lépe se dívat na svět, růžovou vidět opravdu růžově a vážit si, že se mohu například rozběhnout. Učí vás, že pohlazení ruky není zbytečnost a milé slovo častěji, než jen ve správnou chvíli, je dar z nejcennějších. Naučí vás klekat si před příběhy, které mají nenápadné stařenky a scvrklí stařečkové za sebou. Naučí vás v davu vidět ty neokázalé aktéry.
Jednou mi moje asistentka řekla: „Je mi to líto za vás, že tu sedíte a organizujete tu práci a s těmi lidmi samotnými se vidíte tak málo.“ A měla pravdu. To je koordinátorský úděl. Ale žádnou možnost k setkání si nenechám ujít a příležitost sejít se s někým, kdo má již za sebou většinu dní a nocí, radostí i smutků života, vychutnat. Moje práce pro seniory mě naučila, že klanět se před heroismem bez pompy, nenápadným šarmem a životní moudrostí, před stářím s velkým „S“, má smysl.
Katarína Hegyesy, koordinátorka osobní asistence na pražském Centru MP
„Naše kolegyně Katarína Hegyesy je z pražského Centra Maltézské pomoci. Ve volném čase fotí, píše básně, trochu plave a jezdí na kole. Ráda se směje a dává a dostává dary. Nejradši ze všeho však spí pod hvězdami. Na její fotografie se můžete podívat zde: https://www.instagram.com/ketket66_hegyesy/“