Příběh paní Štěpánky: Zemřít ve zdraví

Pobočka Praha 07. 06. 2021 


Paní Štěpánka se pro službu osobní asistence rozhodla před dvěma roky. Jejím přáním je být co nejvíc nezávislá a soběstačná. Dává proto přednost životu v domě s pečovatelskou službou před domovem pro seniory. V loňském roce tak ve svém bytě oslavila devadesáté čtvrté narozeniny. Moc si vážíme toho, že souhlasila a podělila se s námi o pocity člověka, jehož dlouhověkost bývá označována jako 90+. 

Paní Štěpánka nakupuje přes internet a raději mailuje, než telefonuje. Za oknem pěstuje květiny, čte noviny, sleduje twitter a učí se odpočívat. Přiznává, že každodenní rituály ji zmáhají čím dál víc. Během osobní asistence spolu už dva roky pečeme, věnujeme se internetovému bankovnictví, chodíme na venkovní terasu a rozmlouváme. Kromě slunných dnů na terase jsme spolu prožily i všechny koronavirové vlny. Nejtěžší byly dny v nemocnici, kam ji po úrazu odvezla sanitka. Ocitla se v naprosté izolaci. Společně s její rodinou, která jí během pandemie hodně chyběla, jsme všichni čekali, co bude dál.

Zdatnost, zdatnost a zase zdatnost

Coby ženu v plném pracovním nasazení bychom paní Štěpánku zastihli ve Fyziologickém ústavu Akademie věd České republiky a v laboratoři fyziologie Výzkumného ústavu tělovýchovného, později v laboratoři fyziologie FTVS UK Praha. Je totiž autorkou knihy věnované biologickému základu zdatnosti, na niž v diplomových pracích odkazují i dnešní studenti. O tom, jaké cesty k jejímu sepsání vedly a jaké má její bádání vliv na její současný život, jsme dlouho rozmlouvaly.

Paní Štěpánko, co vás vlastně přivedlo k práci ve Fyziologickém ústavu?

Původně jsem chtěla studovat medicínu. Nechala jsem se ale přemluvit svým mládencem a rozhodla jsem se věnovat sportu stejně jako on. Závodně jsem hrála volejbal, závodně veslovala, lyžovala, tak nebyl problém dát se na tělocvik. Shoda okolností mě dovedla k problematice člověka coby takového, člověka po stránce fyzické, ale i k člověčí psychologii. Vycházím ze zásady: Naučit se používat to, co nám Pán Bůh do hlavy mezi uši vložiti ráčil.

A ve vašem případě to bylo přesně co?

Zvědavost. Vy preferujete zvídavost. Ale já jsem zvědavá i zvídavá.

Takže jste naslouchala a brala od života to, co vás v něm posouvalo dál?

Naslouchala a četla. Brala jsem, co mě zaujalo, rozhodně jsem to nebrala jako něco, co mě může posunout dál. Vnímala jsem to jako problémy, které mě zajímají. A protože jsem houba, co pilně nasává, tak jsem fungovala sice coby tělocvikářka, ale zároveň jsem fušovala do medicínského oboru, tj. do fyziologie.

A tak jste se od sportu dostala k exaktnímu zkoumání?

Výbor pro tělesnou výchovu a sport, pod který spadal Výzkumný ústav tělovýchovný, sháněl odborníky, kterých se v poválečných letech nedostávalo. Hledal tedy alespoň zárodky odborníků a došlo k tomu, že v laboratoři fyziologie výše jmenovaného ústavu se objevil zárodek odbornice. Takže vystudovaná tělocvikářka fušovala do fyziologie a na Fyziologickém ústavu Akademie věd v Praze si dělala aspiranturu.

Pokud tomu dobře rozumím, tak to, co jste do sebe nasála jako ta houba, tak to vás stále drží. Motivuje vás to k tomu, že si udržujete fyzičku?

No nejenom tohle …

Ale i tohle …

A mnoho dalších věcí …

Nejen pohyb a strava

Váš byt je veliký tak akorát, aby se do něj vešlo lůžko, dva počítače, skříň, stůl, kuchyňská linka a lednice. Všechny příchozí zcela jistě upoutá rotoped stojící u okna. Opravdu na něm stále jezdíte?

Než jsem si minulý rok pádem na schodech rozbila hlavu, tak jsem na něm denně cvičila. Teď v tom zas pokračuji. Není to však již každodenně, ale podle pocitu únavy – věk se na mně podepisuje …

A po ránu cvičíte?

S tím jsem začala poměrně později. Pozoruji totiž, jak mi odcházejí svaly a dělá mi problémy se udržet třeba i těch pár kroků. Po loňském úrazu jsem krátce pobývala v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Nemocnici Na Františku.  Každý den se mi věnoval fyzioterapeut, který mě nasměroval v tom, co je pro mne vhodné, tak v tom pokračuju a další cviky si vybírám, podle toho, na co narazím na internetu a je-li v mých silách je zvládnout. Zvládám toho čím dál míň.

Viděno mýma očima, vaše úsilí je veliké …

Ono odpovídá mé snaze umřít ve zdraví (usmívá se).

Od kdy máte toto heslo?

Nevím, to nějak vyplynulo. Jsem ročník 1926. Když jsem po propuštění z nemocnice pročítala lékařskou zprávu, překvapila mě slova, že pacientka je kachektická, tedy vyhublá, vyzáblá. Tehdy jsem si uvědomila, že mi nechutnalo jíst, a tak jsem nejedla, což způsobilo nedostatečnou výživu a podle mě ten pád. Nyní se nutím k jídlu, pokud možno k jídlu různorodému a v dostatečném množství, abych umřela ve zdraví. Nechci, aby se o mě musel někdo starat dvacet čtyři hodin denně a pečoval o mé proleženiny.

Takže důležitý je nejen pohyb, ale i strava.

V životě je důležitých věcí … Důležité je třeba to, že si vaší zásluhou mohu číst knihu abbé Pierra.

Čím je vám ten francouzský kněz pečující o bezdomovce tak blízký?

Svou životní filozofií. Takže, co člověka skládá, toho je hodně … a protože jsem jako ta houba, nasávám (opět se usmívá).  Prosila bych vytisknout obrázek.

Zapínám tedy tiskárnu, zatímco paní Štěpánka hledá obrázek v počítači, a ptám se: „Co to bude?“

Podívejte se, vidíte na obrázku toho fotografa National Geographic? Je s ním tygří tuleň, který ho chtěl zachránit před smrtí hladem. Přinášel mu tučňáky po celou dobu, kdy se fotograf potápěl, aby fotil podmořský život. Dokonce spolu uzavřeli přátelství. Stali se z nich kamarádi. Tady dole je to popsané. Po čtyři dny focení, píše ten fotograf, se o mě stará a krmí mě. Mě to oslovilo z aspektu globálního. Hodně to vypovídá o udržení života na této zemičce.

A co přesně?

Jak tak nasávám všechny podněty kolem sebe, říká mi to, že tenhle kamarád, i když ho s abbé Pierrem nelze srovnávat, přesto oba patří do existence, kterou abbé Pierre nazývá jedinou nepopsatelnou existencí lásky. Patří do ní i vztah mezi fotografem a tím tvorem. Každý máme takovou šanci a záleží na nás, co s tím uděláme. A teď, když to máme, tak se vydáme na terasu, ano?

Cesta vzhůru

Terasa domu s pečovatelskou službou se nachází ve svahu a má tři podlaží. Cestou na dolní terasu je třeba překonat osm schodů. Pokud se rozhodnete pro horní terasu, musíte jich po příkrém schodišti překonat čtyřicet. Na nejhořejší terasu je přístup tak obtížný, že místní obyvatele moc neláká. Paní Štěpánka by na horní terasu mohla vystoupat pomocí jednoduché zdviže. Moc dobře ale ví, že schody jsou víc než cvičení. Celou zimu jsme pravidelně chodily na dolní terasu trénovat chůzi o berlích. Ze zvědavosti se ptám: „Kolikrát dnes máte v plánu terasu přejít?“

Ne víc než pětkrát. Já jdu dolů. Bráním se tomu, ale nemohu si dovolit to přehnat. Ještě si chvíli odpočinu na lavičce (spiklenecky se usmívá).

„To je rozumné.  Jsem ráda, že nepřepínáte síly,“ říkám paní Štěpánce a netuším, že vzápětí to bude úplně jinak. „Rozhodla jste se vydat nahoru?“

Jen pár schodů, abych se podívala na město.

A tak když vystoupáme do poloviny příkrého schodiště, přibližně dvacet schodů, ptám se: „Nepřijde vám to jako horský výstup?“                                                                          

(Paní Štěpánka pokyvuje hlavou) Je pravda, že výhled je tu nádherný. A to mě ve skrytu duše pudilo k tomu rozloučit se s LDN v Nemocnici Na Františku a vrátit se sem. I když tam vás nakrmí i umyjí, aniž byste se musela namáhat. Tady v domě s pečovatelskou službou se o sebe musím postarat sama, není to ani jako v domově pro seniory. Tady jen nabízejí pomoc: uklidí, když si objednám úklid, přinesou oběd, když si ho objednám, je tady jiný režim, než v domově pro seniory. Tím si ale nestěžuji, stále to zvládám.

Jak vás vlastně napadlo využít služeb osobní asistence a kontaktovat Maltézskou pomoc?

Vyhledávala jsem na internetu informace, oč se mají senioři starat. Jak jsem pátrala, tak jsem se dopátrala k Maltézské pomoci. Navíc jednou týdně měl u nás v domě osvětové přednášky pro seniory Ing. Jiří Juda, ředitel Maltézské pomoci. Konaly se dole ve společenské místnosti. Když zrovna není pandemie, tak tam děti z hudební školy pořádají koncerty. Já si nemohu stěžovat.

V dubnu mi od paní Štěpánky přišel email. Nevěřila jsem vlastním očím. Poslala mi fotografii z vrcholu terasy. Během pandemie jsme rodině posílaly fotografie, aby viděli, jak se jí daří. Nyní poslali fotografii oni mně. Od té doby stoupáme pravidelně na horní terasu.

Nahoře se nemůžeme nabažit pohledem na Prahu. A tak se ptám: „Čím je pro vás ta terasa?“

Vždy jsem na ní hodně pobývala. Je to pro mě zahrada. U meruňky, co tam roste, jsem vedle zdi pěstovala mini rajčátka a tady u schodiště jsem mívala opřené francouzské hole.

Co budete pěstovat letos?

Nejspíš zase malá rajčátka a možná i ty nejméně pálivé chilli papričky. Doma za oknem už rostou sazeničky.

Kde jste je sehnala?

Koupila jsem si jednu chilli papričku, kterou jsem snědla a semínka jsem vysadila koncem ledna. Mají se sázet v únoru. No, vyrašila, uvidíme. Zaplať Pán Bůh, že jsem zavřená tam, kde jsem, ale stejně jsem zavřená (povzdechla si).

Paní Štěpánka již několik let dům, ve kterém bydlí, neopustila. Nedá mi to, abych nepoznamenala: „No ale jste na krásném místě.“

Proto také, když jsem na terase, nasávám (usmívá se).

Za rozmlouvání děkuje

Iveta Czerná

Tři poznámky na okraj:

Když jsem paní Štěpánku poznala, měla velikou chuť pomáhat svým vrstevníkům. Přišlo jí, že nemají dostatek informací, aby své stáří prožili ve zdraví a důstojně. Doufáme proto, že náš rozhovor pomůže někomu dalšímu.  (V dnešní době již mnozí najdou oporu například na webových stránkách www.zivot90.cz.)

Paní Štěpánka má s abbé Pierrem leccos společného. Když se v roce 1991 rozloučila s prací na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, rozhodla se založit neziskovou společnost Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně (SDMO). Vedla ji k tomu životní zkušenost. Jejímu bratrovi Jeronýmovi dětská obrna neumožnila prožít život jinak, než upoutanému na lůžko. Jeho rodiče cítili povinnost se o své dítě postarat a odmítli ho odložit. Pro paní Štěpánku to byla veliká životní zkušenost, a tak chtěla být oporou rodinám s podobně postiženými dětmi.

Když se v dubnu 2021 objevily informace o Nadaci rodiny Vlčkových, kteří chtějí nejen obnovit zchátralou usedlost Cibulka v pražských Košířích, ale také v ní umístit dětský hospic a navazující středisko paliativní péče, rozhodla se je kontaktovat a podpořit.

Více o službě poskytované Maltézskou pomocí v programu osobní asistence se dozvíte zde.