Příběh paní Jiřiny: Osamělosti je třeba se postavit

Pobočka Praha 12. 02. 2021 


O samotě si rádi přečteme knihu, poslechneme hudbu nebo se jen tak natáhneme a zavřeme oči. Chceme ale žít osaměle? S přibývajícími lety, s odchodem partnerů a blízkých přátel na člověka doléhá pocit osamělosti. Proč tu stále ještě jsem, když druzí zemřeli? Jak zvládnu osamělost, když se svět kolem mne tak rychle mění a já se nemohu spolehnout ani na své zdraví? Pro nás samotné je inspirací příběh paní Jiřiny, o který se s vámi chceme podělit.

Paní Jiřina pracovala jako zdravotní sestra. Do plzeňské nemocnice dostala umístěnku po válce a její život byl rozdělen mezi směny v nemocnici a pokoj na ubytovně. Po osmašedesátém roce se však s prací v nemocnici musela rozloučit.

Nově byl její život spojen s Prahou a se záchranou předčasně narozených dětí, které pomáhala převážet do hlavního města z různých částí Středočeského kraje. Paní Jiřina přitom vlastní děti neměla. Rozhodly o tom zdravotní komplikace z dětství. Skutečnost, že je přežila bez penicilínu, byl zázrak. Maminka jí do nemocnice každý den posílala malý dárek. „Byly mi čtyři roky. Abych věděla, že na mě myslí, musela se u mě cestou do školy zastavit sestra a předat mi krásné jablko,“ vzpomínala paní Jiřina, když se probírala albem plným fotografií.

V osmdesáti letech však zjistila, že se nemá o koho opřít. Zatímco starším sestrám se snažila konec života ulehčit, po jejich smrti zůstala sama. Doléhala na ni osamělost. Uvědomila si, že se jí horší zdraví a že nechce do žádného zařízení.  Přála si konec života prožít doma. V té době paní Jiřina objevila kontakt na Maltézskou pomoc nabízející osobní asistenci, službu určenou všem, kteří chtějí i v pokročilém věku co nejdéle zůstat v domácím prostředí.

Chtěla co nejdéle zůstat doma

Trápila ji dechová nedostatečnost, nedokázala si sama nakoupit, nevydržela stát u vaření, vyžehlit si a nakonec si ani netroufla opustit byt. Její zdravotní stav se během let zhoršoval. Několikrát v bytě upadla, a jako bývalá zdravotní sestra si dobře uvědomovala, že bez pomoci druhých doma zůstat nezvládne. Osobní asistence pro ni byla vítaným řešením.

„Paní Jiřina nás oslovila před osmi lety,“ potvrzuje koordinátorka osobní asistence. „Bylo obdivuhodné, jak si věci dokázala zorganizovat. Věděla přesně, co chce. Základní nákup si zařizovala telefonicky u společností, jež ho doručují přímo domů, a s asistentkou dolaďovala drobnosti, které opomněla. Oceňovala, že jí pomohla uvařit jídlo tak, jak si ho sama dříve připravovala a jak je měla ráda. Ne každému totiž vyhovují obědy připravované a rozvážené centrálně. “

Zpočátku stačilo, když k ní asistentka docházela dvakrát týdně. Bylo ale otázkou času, kdy bude potřebovat větší pomoc. Zadýchávala se čím dál víc. Ustlala si postel, a potom dlouho seděla v křesle a lapala po dechu. Když nestačilo dýchadlo, věděla, že musí zavolat sanitku. Přesto nechtěla, aby z ní asistentky zcela sňaly tíži denních povinností.

Paní Jiřina si uvědomovala, že pokud by za ni udělaly vše, co potřebuje, ona sama by o danou dovednost přišla. „Vlastně bychom ji tak nějak zneschopnily. Vařily jsme tedy a pekly vždy společně a podle jejích receptů. Byl to také způsob, jak s ní sdílet její minulost a současnost. Například při pečení šlehačkové bábovky pravidelně přišla řeč na maminku a způsob, jakým kladla těsto do formy, aby bylo nádherně mramorované,“ vzpomíná asistentka a dodává, „většinou jsme se potom posadily k rodinnému albu a prohlížely fotografie.“

 „Naše asistentky pomáhají seniorům s každodenními činnostmi. Pomáhají s vařením, s podáváním jídla, s osobní hygienou, udržováním čistoty, s mytím nádobí, podlahy či luxováním. Chodí s lidmi na procházku. Nahrazují jim kontakt s okolím, protože lidé si často chtějí povídat. Co bude předmětem asistence, záleží především na klientovi. Asistentky vždy přicházejí minimálně na dvě hodiny, ale lze domluvit i delší asistence,“ vysvětluje koordinátorka. 

Paní Jiřina byla založením extrovert. Politiku sledovala nepřetržitě a stejně tak i společenské dění. Často příchozí vítala slovy: „Tak už jste to slyšela?“ Měla totiž velkou potřebu si popovídat o tom, co se děje ve společnosti. „Myslím, že jak u ní přibývalo asistencí a tím i nás asistentek, s každou z nás sdílela jinou oblast. Jednou týdně k ní chodila také dobrovolnice, kterou vnímala jako vlastní dceru. Denně si volala s přítelkyní z Prahy a o víkendu s přítelkyní z dětství žijící v zahraničí. Mělo to pro ni velký význam, vytvořila si tak náhradní rodinu,“ dodává asistentka.

Připravit se na konec života

„Je důležité si uvědomit, že neposkytujeme zdravotní, ale sociální služby. Našim cílem je umožnit lidem prožít i poslední roky co nejdéle u nich doma, jak si to přála i paní Jiřina. Když nastanou zdravotní komplikace ohrožující lidský život, voláme lékaře. Bylo tomu tak i v případě paní Jiřiny, která už není mezi námi. V posledních dnech se u ní asistentky střídaly dopoledne i odpoledne. Pomáhaly jí dojít na toaletu, umýt se, najíst a hlavně jí byly psychickou oporou. Společně s dalšími organizacemi jsme hledali vhodnou hospicovou péči. Nakonec jí už ale nebylo třeba,“ vzpomíná koordinátorka.        

Paní Jiřina se na konec života dokázala připravit. Dokud totiž byla v dobrém fyzickém a psychickém stavu, tak uzavřela závěť. „Když se potom řešily poslední věci, bylo čeho se držet a to bylo dobře,“ dodává koordinátorka.

Paní Jiřina se často ptala, proč na světě zůstala sama. Myslela na vrstevníky, kteří ji předešli. Přesto se světu neuzavřela. Stále měla kolem sebe lidi, kteří ji měli rádi, a mohla se na ně obrátit, když nečekaně potřebovala pomoci. Sama přitom pomáhala na dálku. Podporovala děti z Afriky. Chtěla, aby měly školu, ve které se budou učit, protože vzdělání považovala za důležité. Lidé totiž, jak říkala, nemohou myslet jen na sebe, ale mají si pomáhat.

Když nás paní Jiřina v minulém roce opustila, bylo jí osmdesát devět let.

Více o službě poskytované v programu osobní asistence se dozvíte zde.

Článek byl zpracován na základě příběhu naší klientky. Fotografie je ilustrační a jméno osoby bylo pozměněno.

 

Autor: Iveta Czerná, pracuje v programu osobní asistence