Začátkem roku 2008 jsem jel vlakem do Českého Brodu a všiml jsem si plakátku Maltézské pomoci vyvěšeného v chodbičce. Přečetl jsem si, že hledají dobrovolníky. Podmínky byly jasné – jednou týdně navštívit osamělého dědu nebo babičku a popovídat si s nimi. A tak jsem byl zanedlouho představen paní Š. (*1935), která žila v jednom vinohradském domě s pečovatelskou službou.

Protože v televizi často sleduji vyprávění starých lidí, představoval jsem si paní jako noblesní dámu se stříbrným přelivem, sedící na vozíku a mající vlněnou přikrývku přes nohy, která mi bude vyprávět, jak po válce hrála tenis s prezidentem Benešem a jak s tatínkem navštěvovali Miladu Horákovou. A ejhle! Uviděl jsem paní, která, byť velmi ztěžka chodila, žádný vozík neměla, natož pak stříbrný přeliv. Také špatně slyšela a její první otázka byla, zda jsem potkal tu čarodějnici, která chodí Záhřebskou ulicí a zda bych jí nemohl překontrolovat účet za telefon a zařídit, aby jí do jídla nepřidávali „obluzovadla“, jak říkala. A tak začaly mé návštěvy, které trvaly tři a čtvrt roku.

Paní na tom nebyla dobře ani fyzicky, ani psychicky. Zřejmě trpěla depresí a téměř jistě i paranoiou. Asi proto mě občas posílala koupit cyankáli, jindy se zase rozhodla, že půjde na Vyšehrad a vrhne se dolů do temné Vltavy. Měla neuvěřitelnou fantazii. Její tatínek byl jednou známým pražským právníkem, který hájil prominentní kasaře, jindy byl velvyslancem v Mongolsku a ona se s ním zúčastnila recepce v jurtě. Celé romány jsem vyslechl o Jiříčkovi, o kterém dodnes nevím, jestli vůbec existoval nebo jestli si ho paní vymyslela. Její historky jsem přesto poslouchal rád a z Jiříčka se stal skutečně existující desetiletý klučík, o kterém jsme si normálně povídali, jako by před pěti minutami odešel.

Skutečnost ale byla jiná. Paní neměla nikoho, neuměla vyjít s penězi, úklid svého malého bytu nezvládala a tak jsem jí občas umyl nádobí, vydrhl záchod nebo došel na nákup. Několikrát byla v nemocnici a třeba návštěvy na psychiatrické klinice Ke Karlovu nebyly veselé. Jednoho podzimního dne roku 2011 jsem se dozvěděl, že zemřela v bohnické léčebně. Když mi došlo, že vyprávěnky o Jiříčkovi už nikdy neuslyším, bylo mi všelijak.

Už rok chodím za paní K. Ani ona nemá stříbrný přeliv a Edvarda Beneše zná jen podle jména. Špatně chodí a v jejím bytě se občas objevují duchové. Návštěva u ní není nic složitého. Přijdu, posadím se do křesla, paní jadrně zanadává na domácího, domovnici a také na tu novou „demogracii, co ji teď máme“ a díváme se na televizi. A když řeknu, že už musím jít, paní K. často odpoví: „Ne, ještě ne, prosím.“    

Proč se tedy věnovat dobrovolnictví? Jestli to mám vyjádřit ve zkratce, napadá mě jedno latinské přísloví: „Hodie tibi, cras mihi.“, což přeloženo znamená „Dnes já tobě, zítra ty mně.“

Daniel Stirský, dobrovolník