„Jsem tak ráda, že jste přišla,“ uvítala mě paní Štěpánka. Vlastní rodinu už neviděla více jak dva měsíce. Nejsou z Prahy a navíc patří, jak se nyní často říká, také do ohrožené skupiny. Paní Štěpánka by je ale viděla moc ráda. Jejich pondělní návštěvy jí chybí. Sice ji těší zasílané fotografie a krátké zprávy, avšak osobnímu setkání by všichni dali přednost. „Vykvetly mi vánoční narcisky, vyfotíte je a pošleme je dceři. Až odkvetou, tak si je odvezou do zahrady,“ radovala se při mém příchodu. Její zahrádka za oknem kvete celoročně a pečuje o ni sama. Posíláme tedy fotografii do Mariánských Lázní. „A máme to,“ usmívá se, „a teď půjdeme na internetové bankovnictví, a potom ušleháme šlehačku.“

Na procházku jsme se už nedostaly, protože na terase, kam chodíváme, se pracovalo. Rozloučila jsem se, upravila jsem si respirátor a sundala brýle, které se mi zase zamlžily. Povzdechla jsem si a vyčistila je. Je to přece jen maličkost. Vždyť respirátorem chráním nejen sebe, ale zejména ty druhé.  Musím přiznat, že často nejde jen o ty brýle. Mám-li nasazený respirátor, brání to starším lidem při odezírání ze rtů, a domluvit se tak dá někdy opravdu zabrat. 

Zvyknout jsme si museli všichni. Alespoň, že ten stres oproti první vlně je menší. Představa, že přijdu a nakazím druhé, byla veliká zátěž.  Teď už o viru víme víc, včetně toho, jak se chránit. A tak i antigenní testy, které nejsou příjemné, mi dávají lepší pocit, že ty dámy 90+ tak snadno neohrozím. 

Autor: osobní asistentka Iveta