Letošního mezinárodního setkání Vozíčkářů na Velehradě jsem se jako dobrovolník zúčastnil již potřetí. Musím říct, že stejně jako v předchozích letech bylo i letošní setkání velmi vydařené. Tato akce, na které se setkávají desítky lidí se zdravotním postižením s desítkami dobrovolníků, je prostě výjimečná – atmosférou, lidmi, programem, místem… Věřím, že kdo se jí zúčastnil, chápe, co tím myslím. A jak taková akce z pohledu dobrovolníka vypadá?
Letošní akce začala první červencovou sobotu večer přípravným programem pro dobrovolníky. Večer vyplnily hlavně seznamovací aktivity. Měli jsme příležitost popustit uzdu vlastní kreativitě, když jsme ve skupinkách ztvárňovali různé podoby milosrdenství. Proč? Je přece Svatý rok milosrdenství!
Neděle byla dnem školícím a také trochu pracovním. V dopoledním bloku jsme nejprve absolvovali zdravotnické školení, během něhož jsme se mimo jiné dozvěděli, jak zdravotně postiženému asistovat při hygieně či podávání léků. Vyzkoušeli jsme si i manipulaci s vozíkem. Poté následovalo posezení s lektorkami Maltézské pomoci. Procvičovali jsme, jak s hendikepovanými správně komunikovat i jak poznat jejich potřeby a přání. Také jsme se formou hry na asistenty a klienty s různými handicapy dozvěděli, jak taková komunikace probíhá v praxi a jaké nástrahy skýtá.
Odpoledne jsme věnovali přípravám na samotné setkání vozíčkářů. Dostali jsme za úkol nachystat dřevo na táborák, postavit stan, připravit orientační cedule apod. Čím víc se blížil večer, tím víc byla na nás dobrovolnících znát zvědavost a očekávání. „Koho letos dostanu“?, „Budu zase s …“? – tyto otázky se neodbytně vkrádaly do mysli většiny z nás. Blížilo se totiž večerní posezení u táboráku, během kterého se odehrává zásadní věc – každému dobrovolníkovi je předán lísteček, ze kterého se dozví, kterého klienta bude mít na starosti. Já jsem měl letos být průvodcem pána kolem padesátky po obrně. Mou pomoc potřeboval, dík postižení rukou, zejména při jídle a hygieně.
Nedělní večer mi navíc ozvláštnilo setkání se skupinou iráckých křesťanských uprchlíků. O uprchlících jsem do té doby čítal jen v médiích a konečně jsem měl příležitost položit jim také nějaké otázky. Odpovídal mi mladý student medicíny. Uprchli z důvodu pronásledování tzv. Islámským státem pro jejich křesťanskou víru. V zásadě měli buď možnost konvertovat k Islámu, nebo utéct. Vybrali si to druhé. Takový osud tam potkává tisíce dalších křesťanů.
V pondělí se konalo Mezinárodní setkání vozíčkářů. Kouzlo tohoto dne pro mne osobně spočívá v tom, že i když má tento den předem daný program, jako dobrovolník předem nevíte, jakými činnostmi tento den naplníte. Záleží totiž jen a pouze na přáních klientů. Ti rozhodují o tom, zda chtějí tento den strávit s ostatními účastníky setkání nebo spíše samostatně, jestli se budou chtít věnovat spíše světským (stánky, hudební vystoupení, soutěže, kolotoče,…), duchovním (mše svatá, ruční přepisování Bible, návštěva baziliky,…) radostem, anebo třeba kombinaci obojího. Každý rok tak nabízí možnost zažít něco jiného, neopakovatelného. Já jsem například během odpoledne s klientem navštívil cukrárnu, zúčastnil se mše svaté pro vozíčkáře, zhlédnul výstavu o českém vězeňství, prezentaci k výročí Charity Uherské Hradiště a také omrknul stánky u baziliky. Večer se na už tradičně zaplněném náměstí před bazilikou konal Koncert lidí dobré vůle. Ten letošní z mého pohledu patřil určitě k těm nejpovedenějším, na čemž, myslím, měli největší zásluhu skvělí hosté, kteří si návštěvníky koncertu dokázali hned získat. Mezinárodní setkání vozíčkářů vyvrcholilo u večerního táboráku, kde se sešla většina účastníků setkání. Až do pozdních hodin se opékalo, hrálo, zpívalo a povídalo…
Jan Kuráň, dobrovolník (úpravy red.)
